Třetí díl našeho seriálu o humoru je věnován pouze jedné jediné události, která ovšem zasluhuje podrobnější popis a proto je popsána formou příběhu. Prohlašuji, že událost probíhala přesně podle mého popisu a že jediné, co v příběhu není pravdivé, je pouze jméno klienta (které jsem navíc změnil záměrně).
Příhodu mohu celkem přesně vyprávět i po mnoha letech, protože jsem si její průběh zapsal takřka ihned po jejím skončení. Jsem si ale jistý, že bych si ho pamatoval i bez něj. Před začátkem příběhu připomínám, že se odehrál velmi dávno, to znamená v době, kdy cílovou skupinou klientů domova byla zcela odlišná skupina lidí, než dnes.
POMÁHAT A CHRÁNIT
Před téměř dvaceti lety byl jedním z našich klientů pan Blecha. Jeho vnitřní vesmír byl natolik unikátní, že byl pro většinu ostatních lidí téměř nečitelný a nepochopitelný. O pochopení světa v jeho hlavě se občas pokoušeli také lékaři ze specializovaného oddělení v nemocnici (a také příliš neuspěli).
Po návratu z jednoho takového pobytu v nemocnici přijela do domova dvojice policistů a oslovila mě s přáním, zda bych je za tímto klientem zavedl. Když jsme ho nenašli v jeho pokoji, doprovodil jsem strážce zákona na jiné místo o němž jsem věděl, že se tam klient často zdržuje. Byl tam. I když jsem byl zvědavý, co od něho chtějí, nechtěl jsem jim být při jejich práci na obtíž, proto jsem se orgánů zeptal, jestli mě potřebují, nebo jestli mám odejít.
Když mi starší policista odpověděl: „Jen zůstaňte, tohle se týká i Vás,“ moje zvědavost se exponenciálně zvětšila. Zůstal jsem. Mladší ze dvojice zatím vytáhl ze svých desek potištěný papír a začal mi z něj číst:
„Tady pan Blecha v nemocnici uvedl, že jste ho před odjezdem do nemocnice (toho a toho dne, toho a toho měsíce) pobodal nožem na zádech.“ Neříkal jsem nic, jen jsem vytřeštil jsem oči; něco takového se nestává každý den. Na druhou stranu jsem začal být dost zvědavý na to, jak se bude tahle situace vyvíjet dál. Jakous-takous představu jsem ale měl, protože pana Blechu a jeho občasné bludy i reakce jsem znal celkem dobře.
Starší policista přistoupil ke klientovi a povídá: „Pane Blecho, můžu Vám prohlédnout záda?“ Ten jen pokrčil rameny, policista mu vyhrnul košili a pečlivě mu je prohlédl. Zřejmě nenašel, co hledal, tak jen zavrtěl hlavou směrem ke svému kolegovi.
Ten chtěl zřejmě zachránit situaci, tak se začal alespoň vyptávat: „Pane Blecho, kde jste se narodil?“
Pan Blecha vyskočil z lavice, začal rozhazovat rukama a jedním dechem na něj spustil koloběh slov, která od něj už znal veškerý personál zpaměti: „Narodil? Já jsem se nepotřeboval narodit, já jsem Vesmír, můj otec je Bůh. Já jsem se nenarodil, já jsem se vyskytl. Vyskytl jsem se z jahody za mraveništěm a srdce mi rozřezala Eva Pilarová!!“
Teď vytřeštili oči policisté. Vteřinu nebo dvě na něho nechápavě civěli a pak se oba najednou otočili na mě, snad proto, abych je ubezpečil, že se jim jeho odpověď jen nezdála. Já jsem se jen usmál a pokrčil rameny.
Pan Blecha teď upřel pohled na staršího z obou policistů, začal na něj ukazovat prstem a volal: „Vás já znám, vy jste ten účetní z kovárny, co mi ukradl konečník!“
Nejdřív jsem se jen usmíval, pak jsem se musel začít smát. V tu chvíli jsem si představoval, jak bude znít zápis z jejich vyšetřování a veškerý respekt z uniforem zmizel. Vycítil jsem, že moje přítomnost už není nutná ani vhodná a tiše jsem se vytratil. Policisté mě okamžitě následovali, pokud mohu soudit, tak stejně tiše. Možná je už nenapadly další vhodné otázky; snad se báli, aby panu Blechovi nemuseli vracet konečník.
Ať chceme nebo nechceme, tak každý žijeme ve svém vlastním světě. Každý z nás má jiné sny, touhy a očekávání a jednotlivé světy jednotlivých lidí se tak od sebe někdy mohou lišit natolik, že často, ani při vší snaze, nedokážeme pochopit světy jiných. To se bohužel často stává i bez psychiatrických diagnóz.
Znovu bych chtěl připomenout, že účelem tohoto příspěvku není posměch nebo zesměšnění nikoho ze zúčastněných, jen popis velice zvláštní situace a výzva k větší snaze o vzájemné přijetí a toleranci.
-chlup-