ADRA je humanitární a rozvojová organizace, která pomáhá ve více než 100 zemích světa. Její dobrovolnická centra po celé republice propojují lidi ochotné pomáhat s těmi, kdo pomoc potřebují (senioři a seniorky, lidé se zdravotním postižením a další).
Domov Božice s touto organizací a hlavně s jejími dobrovolníky spolupracuje a má zájem se na jejich návštěvy těšit i v budoucnosti. Tímto příspěvkem bychom chtěli oslovit tu část veřejnosti, kterou téma dobrovolnictví zajímá a která by s námi chtěla spolupracovat stejnou měrou, jako my s ní.
Oslovili jsme několik dobrovolníků, kteří navštěvují nebo navštěvovali naše seniory v Domově Božice a položili jsme jim několik otázek. Tyto otázky Vám, našim případným kolegům, mohou napomoci k vytvoření Vašeho vlastního pohledu na celé toto téma.
************************************************************************
Paní L.:
1). Co Vás vedlo k tomu stát se dobrovolníkem?
Dostatek volného času a nabídka možnosti dobrovolnictví na Dni otevřených dveří tady v Domově před cca 14 lety.
2). Proč věnovat část svého volného času ostatním?
Zpříjemnit lidem v zařízeních jejich čas, hlavně vycházkami.
3). Jaké pocity Vám práce dobrovolníka přináší/přinášela?
Velké uspokojení z toho, že snad čas prožitý se mnou přináší lidem v domově radost a zpestření jejich života bez rodiny a v novém prostředí. A vždy jdu z domova nabitá energií, je velká pravda, že pomoc druhým lidem přináší radost a uspokojení i dobrovolníkovi.
4). Pokud jste při práci dobrovolníka zažil/zažila něco, co byste rád/ráda předal/předala ostatním, co by to bylo (vzpomínka, ponaučení…)?
Toho je mnoho, ale nejvýznamnější je asi to, že klienti potřebují naslouchat, rádi povídají o minulosti a vzpomínají.
************************************************************************
Paní K.:
1). Co Vás vedlo k tomu stát se dobrovolníkem?
Vlastně celý můj život. Od malička jsem chtěla pomáhat lidem a celou dobu jsem přemýšlela jak to udělat, vždy jsem tu pro někoho byla a po základní škole jsem se vydala cestou zdravotnictví. Tam jsem ale nemohla pomoci zcela, a tak jak bych si přála tak jsem pátrala dál, za celý svůj život jsem toho zkoušela mnoho jak pomoci lidem a tou největší pomocí je přítomnost. Už jen být tu pro člověka je v dnešní uspěchané době tím největším darem. Náš čas a naše přítomnost. Takže stát se dobrovolníkem bylo mým nevyhnutelným osudem.
2). Proč věnovat část svého volného času ostatním?
Na tuto otázku se mi snad ani nechce odpovídat….beru to totiž jako součást laskavého žití. Člověk má být člověku člověkem a čím více radosti rozdáme, tím lépe se nám žije. Již od pradávna se lidé scházeli a sdílením si činili svoji radost větší a naopak svá utrpení menšími. I dnes potřeba sdílení roste a možná o to více v tomto virtuálním světě v popředí. Takže můj volný čas, kdy mohu udělat cokoli pro ostatní a učinit tak někoho šťastným, či ulevit mu od smutku je tou nejlepší možnou volbou. Dělat to všichni lidé všem lidem v okolí nepotřebujeme psychiatrii. 🤪😊
3). Jaké pocity Vám práce dobrovolníka přináší/přinášela?
Tak především to není práce. Pocitů je spoustu, ale ty největší jsou mnohá uvědomění, ráda se zamýšlím nad smyslem všedních dní a mé pocity při návštěvách jsou vždy výjimečné. Ale důležitější je pro mne to, jak se cítí právě ti lidé, které chodím navštěvovat. Určitě bych položila otázky i jim 😊
4). Pokud jste při práci dobrovolníka zažil/zažila něco, co byste rád/ráda předal/předala ostatním, co by to bylo (vzpomínka, ponaučení…)?
Zážitků je spousty, vzpomínky zaznamenávám svým ,,přátelům” ke kterým docházím do deníčku vzpomínek, no a to ponaučení? ….kéž by bylo jedno velké ponaučení pro všechny a to takové, že starší se vždy ctili a jejich rady byly vážené. Proto i nyní, nechť se mládí vydává za staršími a ptá se…..tak jako kterýkoliv kmen indiánů, kde měli radu starších. Kéž by toto bylo pochopeno a přijato jednou pro vždy. Ne se zbavovat důchodců a na toto konto vtipkovat, ale mít úctu a s pokorou si chodit pro rady.
************************************************************************
Slečna A.:
1). Co Vás vedlo k tomu stát se dobrovolníkem?
Zvědavost a taky touha nějakým způsobem “pomáhat”. Možná to zní nudně, ale představa trávení byť jen krátkého času s lidmi, kteří si toho už tolik prožili mi přišla zajímavá (a ne nadarmo, ve finále jsem si od mnohých babiček vyslechla řadu smutných i veselých příběhů a načerpala spoustu myšlenek, které mne donutily víc přemýšlet o stáří a životě obecně).
2). Proč věnovat část svého volného času ostatním?
Protože na světě nejsme sami, myslím, že pokud máme možnost nějakým způsobem zpříjemnit závěr života druhým, proč se o to nepokusit? O nic přeci nejde, povídat si s ostatními není nikterak těžké, stojí to jen zlomek úsilí. Navíc si myslím, že je to obohacující pro obě strany.
3). Jaké pocity Vám práce dobrovolníka přináší/přinášela?
První, co mě napadá je určitě radost. Do domova jsem se vždy těšila, nikdy jsem dopředu nevěděla, koho potkám, nebo kdo z babiček (a dědečků) na mě bude mít zrovna čas, to ale vlastně vůbec nevadilo. Vždy se našel někdo, kdo si chtěl popovídat. 🙂
4). Pokud jste při práci dobrovolníka zažil/zažila něco, co byste rád/ráda předal/předala ostatním, co by to bylo (vzpomínka, ponaučení…)?
Moje nejkrásnější vzpomínky jsou na jednu z babiček, ke které jsem chodila nejčastěji. Myslím, že čistějšího a hodnějšího člověka jsem nikdy nepotkala. Byla trpělivá, milá, upřímná a vždycky se usmívala (i ve chvílích, kdy ji to jistě stálo značné úsilí). Myslím, že domovy důchodců v sobě ukrývají spoustu takových lidí, jako byla ona — stačí se jen pokusit je najít a poznat.
************************************************************************
V případě zájmu o dobrovolnictví v našem Domově prosím kontaktujte ADRu, nebo nám napište (chlup@domovbozice.cz), rádi zodpovíme všechny Vaše dotazy. Přijďte mezi nás!
-chlup-